Ahoj moje milá čtenářko. Nejprve bych ti chtěla poděkovat za to, že věnuješ svůj drahocenný čas mému článku. Vážím si toho. Vím, že v dnešní uspěchané době to není samozřejmost. A ráda bych ti to čtení trošku zpříjemnila. V případě, že se staneš mým pravidelným odběratelem, tak pro tebe budu mít pravidelné bonusy, jako například slevy na konzultace nebo třeba na afirmační kartičky, které jsou skvělé také jako dárek pro ženy blízké tvému srdci.

Když jsem přemýšlela, jak svůj blog uchopit, tak mě hned napadlo, že bych mohla napsat pár řádků o sobě a o tom, kdo vlastně jsem.

Jmenuji se Tereza a vždycky jsem byla tak trošku praštěná. Miluju dobré jídlo, sport, srandu, kvalitní vztahy a svou práci. Jsem máma a manželka. Svoje děti miluju, ale zároveň mám potřebu se realizovat i jinde, vždycky jsem byla tak trošku akční a nepředvídatelná. Pak sem ale v určité fázi svého života ztratila sama a byla jsem někdo, kdo plní očekávání druhých lidí na úkor svého štěstí. Ale začnu pěkně od začátku.

Jako dítě jsem byla živější stvoření a moc ráda jsem se smála. Když mi bylo 11, můj táta začal být velmi úspěšný podnikatel a mně se otočil život o 180 stupňů. Pamatuju si, že jsem jela na tábor, když jsem přijela, najednou jsem žila v nádherné vile, pod Ještědem.

Byl to jako sen. Líbilo se mi to, ale zároveň mně v novém bydlení čekalo spoustu trápení, moje maminka tam prožila svá alkoholová období (poznámka: moje máma je úžasná žena a o tom, jak jsme k sobě po letech opět našly cestu, se rozepíšu později). A také jsem se cítila, že ničemu nerozumím, nikam nepatřím.

Když mi bylo 18, odstěhovala jsem se do Prahy na Vysokou školu, dostala jsem dům k bydlení, který pro mě táta zrekonstruoval, chodila jsem na brigády, žila prostě zdánlivě happy život v Praze. Až na to, že partner, se kterým jsem tenkrát byla, nebyl ten pravý a moje mamka stále prožívala temná období. Cítila jsem se nešťastná a zase, že nikam nepatřím.

Rozhodla jsem se, že pojedu na 4 měsíce do USA pracovat a cestovat a uvidím, co se svým životem udělám dále. Než jsem odjela do Ameriky, tak jsem vyznala lásku svému již nynějšímu muži ve 4 ráno v autě (o tom se taky rozepíšu jindy, stojí to za to) a odjela jsem. Btw. Myslím si, že na mě tenkrát můj muž koukal jako vyoraná myš a vůbec to nechápal, protože to prostě vůbec nevěděl, že jsem do něho zamilovaná. A já byla a fakt moc. A já zas vůbec nechápu, kde jsem vzala tu odvahu, že mu to prostě řeknu – i když asi chápu, v důležitých životních událostech jsem vždycky věděla, co mám dělat a sebrala na to odvahu a prostě to udělala. Cítila jsem to. Intuice? Možná.

Když jsem se vrátila z USA, tak jsem odešla z Prahy zpět do Liberce. Rozešla jsem se s přítelem a věděla, že udělám vše proto, abych byla konečně šťastná. Tentokrát mi dal táta k dispozici byt
v centru města, kde jsem byla spokojená. Do školy jsem začala jezdit dálkově a začala jsem pracovat u taťky ve firmě (je zajímavé, že jsem to nikdy jako dítě nechtěla a vždy jsem říkala, že do rodinné firmy nechci).

Během pár měsíců od příjezdu jsem se dala dohromady s manželem, začali jsme spolu hned bydlet a já cítila, že je to to pravé. No a jak už to někdy v tak velké lásce bývá, do půl roka jsem byla těhotná. Bylo mi 23 a měla jsem být máma. No, co už, říkala jsem si, vím, že je to s chlapem, kterého chci, cítím se šťastná, jdeme do toho.

Můj muž se během toho infiltroval k nám do firmy a začal pro mého tátu pracovat také. V té době táta podnikal v realitách, takže jsme oba dělali, co je třeba a vlastně to bylo moc fajn období, pracovali jsme všichni společně a vše se jevilo jako skvělé.

Když jsem porodila, tak jsme se rozhodli, že expandujeme naše rodinné podnikání a začali jsme podnikat v hotelnictví. Táta tenkrát dostal nabídku koupit dvě nádherné nemovitosti v Osečné, kde se vytvořil Resort Slunce (mimochodem skvělé místo pro návštěvu – www.resortslunce.cz)

Když Resort otevíral, měla jsem téměř dvouleté dítě a byla jsem téměř full time máma a managerka hotelu. Snažila jsem se podílet na všem, co jsem mohla. Byla jsem do toho velmi zapálená, přišlo mi to jako skvělá příležitost.

V této době začaly (pod velkým stresem) na povrch vyplouvat věci, jako třeba to, že si plně nerozumíme bussinessově s tátou, že já chci věci jinak a on taky. Zároveň jemu na tom pochopitelně moc záleželo a měl pocit, že my se musíme teď učit a nemůžeme si moc tvořit vlastní pravidla.

V té době jsem pochopila, že jsem velmi kreativní a empatická duše a že vnímám věci hodně jinak, než můj táta. Přišla jsem si špatně. Snažila jsem se tak moc zalíbit se mu, až jsem ztratila sama sebe.

Moje holčička v té době potřebovala mou péči a já to věděla, lítala jsem od práce k ní a zase obráceně. Začala jsem být vyčerpaná, ale jela jsem dále,.. Cítila jsem, že chci být více máma, ale nebylo to plně pochopeno, protože jsem to neuměla správně komunikovat, až to dospělo k tomu, že mě odvezl manžel do nemocnice, protože jsem nemohla spát a postarat se o sebe a o malou. Neustále mi v hlavě jely myšlenky na práci a na to, co sem zapomněla a zároveň, co všechno bych měla malou učit a co všechno mi s ní utíká. Když píšu tyhle řádky, tak mám slzy v očích…Je to pro mě bolestná vzpomínka.

Fuj. To byla velká životní ťafka. Měla bych být šťastná, ale já jsem přitom úplně v prdeli, běželo mi hlavou…

V nemocnici mi tenkrát dali nějaké léky na uklidnění a přišel za mnou takový mladý doktor, který se zajímal o to, co dělám. Když jsem mu řekla veškeré aktivity, které dělám s tak malým dítětem, klepal si na hlavu a řekl mi, že pokud chci takhle pokračovat dále, tak skončím pravděpodobně špatně.

Když jsem se vrátila domů, tak to pár měsíců vypadalo lepší, snažila jsem se více balancovat a vysvětlovat své potřeby rodině. V celku to bylo přijato a chápáno a já se mohla nadechnout.

V létě jsem si do těchto situací přidala ještě svatbu a těšila se z nové role jako manželka. Před svatbou jsem prožila další drobný kolaps ve formě úzkosti, ale měla jsem u sebe svou mamku, která mi s tím pomohla. Děkuji za to, mami. Noc po svatbě jsme seděli s mužem na balkóně a mě přišla smska
z firmy, že mám něco udělat a proč jsem to ještě neudělala. Celkem nepříjemná. Teď si představ, že máš v sobě všechny ty krásný emoce ze svatby a vstřebáváš to s mužem na balkóně zalitá štěstím a někdo tě takhle naštve….

Mě to přišlo tak moc nespravedlivé a vařila se ve mně voda! Sakra kde jsou moje hranice? To fakt žádný nemám? Mám den po svatbě a mám volno!

Tenkrát jsem neuměla své emoce držet na uzdě a rozmyslet si, co chci a pak až jednat. Jednala jsem s velmi horkou hlavou, ale dovedlo mě to tam, kde jsem teď. Vlastně to tak mělo být a díky tomu jsem koučka pro ženy.

Ještě ten den jsem ve firmě skončila a můj muž také. Odstěhovali jsme se k manželovým rodičům, protože jsme tím přišli o střechu nad hlavou a začali jsme znova.

Pokračování příště, zůstaň se mnou, a pokud máš nějaké otázky, napiš mi na Instagram (@tereza_pro_zeny).

S láskou,
Terka